Kurdové: národ mezi státy

1. Kdo jsou Kurdové — a proč nejsou jeden politický blok

Kurdové jsou íránský národ hovořící několika kurdskými jazyky a dialekty. Největší kurdské populace žijí v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii; menší komunity existují i v dalších státech a rozsáhlé diaspoře. Přesná čísla jsou obtížná kvůli rozdílným censům, politické citlivosti etnicity a různým definicím identity. Council on Foreign Relations pracuje přibližně se třiceti miliony lidí a zdůrazňuje, že Kurdové patří mezi největší národy bez vlastního suverénního státu.

Už tato formulace ale může svádět k chybnému závěru, že existuje jeden „kurdský národní program“. Neexistuje. Kurdové jsou národně propojeni, ale jejich politická zkušenost se formovala uvnitř čtyř odlišných států. Každý měl jiné ústavní uspořádání, jiný vztah k jazykovým právům, jinou armádu a jiné regionální aliance. Výsledkem jsou odlišné politické tradice.

Český přehled ČT24 z roku 2019 dobře zachycuje základní geografii a význam irácké autonomie. Jeho poválečný popis Sèvres a Lausanne však vyžaduje právní zpřesnění: Sèvres přímo nezaložila „Velký Kurdistán“, nýbrž vytvořila postup pro místní autonomii a možnou pozdější nezávislost za splnění dalších podmínek.

2. Interaktivní mapa: města, milníky a vrstvy

3. Sèvres 1920: co smlouva skutečně nabízela

Po porážce Osmanské říše v první světové válce se vítězné mocnosti pokusily vytvořit nové poválečné uspořádání. Sèvreská smlouva z 10. srpna 1920 obsahovala samostatnou sekci nazvanou Kurdistan. Článek 62 počítal s tím, že britští, francouzští a italští zástupci připraví plán místní autonomie pro definované převážně kurdské oblasti na východ od Eufratu.

Článek 64 šel dál, ale podmíněně: pokud by obyvatelstvo těchto oblastí během jednoho roku prokázalo Společnosti národů většinovou vůli po nezávislosti a pokud by Rada Společnosti národů uznala, že je obyvatelstvo nezávislosti schopné a doporučila ji, Turecko mělo souhlasit se vzdáním práv k danému území. Text rovněž předpokládal možnost dobrovolného připojení Kurdů z části mosulského vilájetu k takto případně vzniklému státu.

Plné znění článků 62–64 je dostupné v britské smluvní edici a v přepisu Treaty of Sèvres, Part III. Proto je přesnější napsat, že Sèvres otevřela právní cestu od autonomie k možné nezávislosti, nikoli že jednoduše „slíbila Kurdům stát“.

Proč se tato cesta neuskutečnila? Smlouva se nikdy nestala stabilním základem nového tureckého pořádku. Turecké národní hnutí vedené Mustafou Kemalem odmítlo podmínky Sèvres, vojensky změnilo situaci a nové vyjednávání skončilo Lausannskou smlouvou v roce 1923. Původní mechanismus kurdské autonomie a možné nezávislosti z poválečného návrhu zmizel.

4. Lausanne 1923: nikoli jediné „rozdělení Kurdistánu“, ale rozhodující konsolidace

Často se říká, že Lausanne „rozdělila Kurdistán mezi Turecko, Irák, Írán a Sýrii“. Jako popularizační zkratka to vystihuje výsledek — kurdské obyvatelstvo zůstalo uvnitř několika států — historicky je ale přesnější formulovat proces opatrněji. Írán nebyl novým mandátním státem vzniklým z Osmanské říše a hranice v regionu měly více historických vrstev. Irák a Sýrie se vyvíjely v britském a francouzském mandátním rámci, zatímco nová Turecká republika dokázala vojensky a diplomaticky prosadit mnohem příznivější poválečné podmínky než v Sèvres.

Klíčové je, že Lausanne už neobsahovala mechanismus, který by vedl k samostatnému Kurdistánu. Od tohoto okamžiku se kurdská politika stále více odehrávala uvnitř hranic jednotlivých států. To vytvořilo jeden z dlouhodobých paradoxů: společná identita přes hranice existovala, ale politické organizace, bezpečnostní prostředí i bezprostřední cíle se začaly stále více lišit.

5. Turecko: největší kurdská populace, PKK a proměna politického cíle

Největší část kurdské populace žije v Turecku. Vztah mezi republikánským státem a kurdskou identitou byl po většinu 20. století zatížen centralizační politikou, omezeními veřejného používání kurdštiny v různých obdobích, povstáními, rozsáhlými bezpečnostními operacemi a později také parlamentní kurdskou politikou.

Strana kurdských pracujících (PKK), založená na konci 70. let kolem Abdullaha Öcalana, zahájila ozbrojený konflikt proti tureckému státu v roce 1984. Její ideologický vývoj je pro pochopení současné kurdské otázky zásadní. Původní marxisticko-leninské a nacionalistické představy samostatného Kurdistánu se v öcalanovské tradici postupně proměnily směrem k demokratickému konfederalismu: decentralizovanému systému lokální samosprávy, komun, participace žen a víceetnických institucí, který teoreticky nemusí vyžadovat vznik nového národního státu.

PKK zůstává předmětem bezpečnostního a právního konfliktu. Evropská unie ji v roce 2026 nadále drží na svém seznamu osob, skupin a entit podléhajících protiteroristickým restrikcím; viz Council Decision (CFSP) 2026/455 a její červencová revize. Turecko PKK rovněž považuje za teroristickou organizaci.

6. Írán: Mahábád, KDPI, PJAK — a proč „Kurdové chtějí stát“ nestačí

Íránská větev kurdské politiky dobře ukazuje, jak rozdílné cíle mohou existovat uvnitř jednoho národního prostoru. Významným symbolem je Mahábádská republika z roku 1946. Krátce existující kurdský útvar na severozápadě Íránu vznikl v mimořádné poválečné situaci a byl silně závislý na sovětské přítomnosti a podpoře. Po změně mezinárodní situace a stažení sovětských sil zanikl. Jeho symbolický význam však přežil mnohem déle než samotná republika.

Současné íránské kurdské organizace nelze redukovat na jeden separatistický program. Analýza Deníku Alarm z března 2026 upozorňuje, že významná část organizací operujících z iráckého Kurdistánu mluví spíše o decentralizaci, autonomii nebo federálním uspořádání Íránu.

Článek rozlišuje zejména dvě tradice. PJAK je ideově spojován s öcalanovským proudem a s představou decentralizovaného, pluralitního politického uspořádání. KDPI/PDKI vychází z jiné, výrazněji národně-teritoriální tradice spojené s Mahábádem a historickým kurdským nacionalismem. Vedle nich existují další strany a ozbrojené skupiny. Rozdíly mezi nimi nejsou kosmetické: týkají se vztahu k Íránu, představ o federaci nebo nezávislosti, vztahu k velmocem i strategie ozbrojeného či politického boje.

Právě zde je mediální zkratka „největší národ bez státu“ nejméně dostačující. Z identity nelze automaticky odvodit program. Kurdský aktér může požadovat právo na sebeurčení a současně chápat jeho naplnění jako demokratizovaný federální Írán, nikoli jako odtržení.

7. Irák: od represí k nejsilnější kurdské autonomii

Irácký Kurdistán prošel jiným vývojem. Kurdské strany a irácký stát vedly v průběhu 20. století opakované konflikty o autonomii, území a moc. Nejtemnější kapitolu představuje režim Saddáma Husajna a kampaň Anfal na konci 80. let.

Human Rights Watch po analýze iráckých vládních dokumentů a stovek svědectví dospěl k závěru, že Anfal představoval genocidní kampaň proti iráckým Kurdům. HRW odhadoval nejméně 50 000 a až 100 000 mrtvých, popsal masové popravy a zmizení, ničení přibližně dvou tisíc vesnic, nucené přesuny a použití chemických zbraní.

Nejznámějším symbolem je Halabdža, zasažená chemickými zbraněmi v březnu 1988. Počet obětí se v různých zdrojích liší, ale šlo o tisíce civilistů. Halabdža proto není jen epizodou vojenské historie; stala se součástí kurdské kolektivní paměti a argumentace pro bezpečnostní autonomii.

Po válce v Perském zálivu a kurdském povstání roku 1991 vznikl na severu Iráku prostor pro de facto samosprávu. Vlastní kurdské instituce se postupně konsolidovaly a po pádu Saddámova režimu byly začleněny do nového federálního uspořádání Iráku. Článek 117 irácké ústavy z roku 2005 výslovně uznává Kurdistánský region a jeho existující orgány jako federální region.

Kurdistánská regionální vláda (KRG) má parlament, vládu a vlastní bezpečnostní a vojenské struktury známé jako pešmergové. Zároveň není nezávislým státem: měna, zahraniční vztahy, federální rozpočtové vztahy, sporná území a zejména otázky energetiky jsou předmětem složitých vztahů s Bagdádem.

Uvnitř regionu navíc působí dvě dominantní politické tradice: Kurdská demokratická strana (KDP) spojená s rodinou Barzání a Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK) historicky spojená s rodinou Talabání. Jejich rivalita v minulosti přerostla i v ozbrojený konflikt, ale současně vytvořily instituce, které jsou základem dnešní kurdské autonomie.

8. Referendum 2017: silný mandát voličů, slabá cesta k nezávislosti

Dne 25. září 2017 proběhlo v Kurdistánském regionu a některých sporných oblastech referendum s otázkou, zda se mají stát nezávislým státem. Podle výsledků zveřejněných volební komisí a shrnutých Kurdským institutem v Paříži byla účast 72,16 % a z platných hlasů připadlo 92,73 % na „ano“.

Referendum ukázalo silnou podporu nezávislosti mezi účastníky hlasování. Zároveň ale ukázalo hranici mezi vnitřní legitimací a schopností vytvořit mezinárodně fungující stát. Bagdád referendum odmítl, sousední státy nepodpořily změnu hranic a klíčoví zahraniční partneři Kurdů nepřevedli vojenské spojenectví proti ISIS do podpory kurdské nezávislosti.

Následné střety o Kirkúk a další sporná území vedly ke ztrátě části pozic, které kurdské síly držely během války proti ISIS. Irácký Kurdistán tak zůstal federálním regionem. Tento případ je jedním z nejčistších příkladů pravidla: referendum může vytvořit demokratický mandát, ale samo nevytvoří hranice, diplomatické uznání, obchodní koridory ani bezpečnostní záruky.

9. Sýrie: Rojava, YPG/YPJ, SDF a partnerství proti ISIS

Syrská občanská válka vytvořila prostředí, v němž kurdské struktury na severu a severovýchodě země získaly bezprecedentní prostor pro vlastní správu. Z kurdských Lidových obranných jednotek YPG a ženských YPJ se stala klíčová vojenská síla. Politický experiment označovaný jako Rojava a později širší autonomní správa severovýchodní Sýrie se inspiroval demokratickým konfederalismem a zdůrazňoval lokální samosprávu, zastoupení žen a multietnické instituce.

V roce 2015 vznikly Syrské demokratické síly (SDF), koalice s kurdským jádrem a významnou arabskou složkou. Spojené státy je využily jako hlavního lokálního pozemního partnera proti Islámskému státu. Americké ministerstvo obrany opakovaně popisovalo SDF jako partnera, který s podporou koalice postupoval proti ISIS; v březnu 2019 padl Baghúz, poslední významná územní enkláva samozvaného chalífátu v Sýrii.

Bitva o Kobani v letech 2014–2015 měla mimořádný symbolický význam. V době, kdy ISIS ovládal rozsáhlá území v Sýrii a Iráku, kurdské jednotky s intenzivní leteckou podporou koalice město udržely a následně vytlačily ISIS z okolí. Poté následovaly další operace včetně Manbidže a Rakky.

Dobový český text Radio Wave z března 2018 zachycuje okamžik, kdy se kurdské síly cítily zároveň jako zásadní partner Západu proti ISIS a jako aktér ohrožený tureckou intervencí. Jeho titulní otázka — proč Kurdové po boji s ISIS „zůstali sami“ — přesně zachycuje jeden z dlouhodobých motivů kurdské geopolitiky, ale je nutné jej chápat jako dobovou interpretaci, nikoli jako univerzální zákon.

10. Afrín: když se americké, turecké, ruské a kurdské zájmy rozešly

Turecko dlouhodobě nahlíželo na YPG jako na bezpečnostní hrozbu kvůli jejich vazbám na PKK. V lednu 2018 zahájilo operaci proti Afrínu v severozápadní Sýrii. Turecké a jím podporované syrské síly oblast dobyly v březnu 2018.

Pro Kurdy byla tato epizoda důkazem omezenosti spojenectví s USA: americká spolupráce se SDF byla zaměřena především na porážku ISIS a nevytvořila bezpečnostní garanci pro všechny kurdské oblasti proti Turecku. Současně se ukázala role Ruska, které mělo v syrském vzdušném prostoru a ve vztahu k Damašku vlastní strategické zájmy.

Radio Wave tehdy citoval kurdology a bezpečnostní analytiky, kteří mluvili o pocitu kurdského zklamání ze Západu i Ruska. Pro analytický článek je však přesnější oddělit emoci a politické hodnocení od smluvního závazku: vojenská koalice proti společnému nepříteli není automaticky aliancí pro všechny budoucí cíle partnerů.

11. Sýrie 2026: konec samostatné SDF, ne konec kurdské otázky

Po pádu režimu Bašára Asada a změně syrského mocenského uspořádání se vztah mezi Damaškem a SDF zásadně změnil. Podle Reuters z 25. srpna 2026 SDF oznámily formální rozpuštění jako samostatné vojenské síly v rámci integrace do syrských státních struktur. YPG, které tvořily jádro SDF, už byly začleněny do nového vojenského rámce.

O tři dny později Reuters informoval, že bývalý velitel SDF Mazloum Abdi byl jmenován poradcem syrského prezidenta Ahmeda al-Sharaa. Tento krok symbolizoval přechod části kurdského vedení z role autonomního vojenského aktéra do státního politického uspořádání.

Integrace však nevyřešila všechny spory. Reuters 2. září 2026 popsal jednání YPJ o budoucí roli ženských bojovnic v nových bezpečnostních institucích. Další spornou oblastí zůstávají kurdské školy, jazyková práva, lokální samospráva a rozsah ústavních garancí.

Tento vývoj je důležitý i pro obecnou debatu o národech bez státu: politický projekt může ztratit samostatnou armádu nebo územní správu, aniž by zmizela národní identita a požadavek na institucionální ochranu. Syrská kurdská otázka se v roce 2026 přesunula z modelu de facto vojenské autonomie směrem k vyjednávání o postavení Kurdů uvnitř nového syrského státu.

12. Stát, autonomie, nebo demokratický konfederalismus?

Právě rozmanitost politických modelů je nejdůležitější částí kurdského příběhu. Zjednodušeně lze rozlišit tři překrývající se proudy.

Tyto projekty se mohou dočasně potkat v taktickém cíli — například v obraně kulturních práv nebo ve společném nepříteli — ale jejich dlouhodobé představy o moci se liší. Proto nedává smysl mluvit o „kurdském plánu“ v jednotném čísle.

13. Kurdové proti Kurdům: vnitřní rivalita není okrajová poznámka

Romantická představa národa sjednoceného proti čtyřem státům opomíjí, že kurdské strany spolu vedly tvrdé politické i ozbrojené konflikty. V Iráku dominují KDP a PUK; jejich mocenské základny, ekonomické sítě a zahraniční vztahy nejsou totožné. V širším regionu existuje dlouhodobé napětí mezi barzáníovskou tradicí KDP a strukturami napojenými ideově či organizačně na PKK.

Deník Alarm tento rozdíl popisuje jako střet dvou relativně soudržných politických tradic: jedné orientované na národně-teritoriální autonomii a pragmatickou regionální diplomacii, druhé na demokratický konfederalismus. Toto dělení není absolutní, ale pomáhá vysvětlit, proč se kurdské strany mohou lišit v postoji k Turecku, Íránu, Damašku, Spojeným státům nebo Izraeli.

Vnitřní pluralita zároveň snižuje možnost vytvořit jeden vyjednávací subjekt pro celé území obývané Kurdy. Nejde však jen o „slabost“. Je to také přirozený důsledek století politického vývoje ve čtyřech odlišných státech.

14. „Jedinými přáteli Kurdů jsou hory“ — užitečný motiv, ne univerzální zákon

Rčení je účinné, protože kurdská moderní historie obsahuje řadu epizod, kdy vnější mocnost podpořila kurdského aktéra pro konkrétní konflikt, ale nepodpořila jeho širší politický cíl. Takové situace vytvářejí v kurdské politické paměti motiv „opuštění“ či „zrady“.

Je však nutné přesně rozlišovat, co bylo skutečně slíbeno. V Iráku po roce 1991 západní bezletová zóna nepředstavovala uznání nezávislého Kurdistánu, ale vytvořila podmínky pro autonomní správu. V letech boje proti ISIS americká pomoc SDF představovala vojenské partnerství proti konkrétnímu nepříteli; nebyla veřejným závazkem podporovat samostatný kurdský stát nebo vojensky chránit všechny kurdské oblasti před Tureckem. V roce 2017 zahraniční partneři KRI podporovali pešmergy proti ISIS, ale nepodpořili referendum jako cestu k okamžité nezávislosti.

Totéž platí opačně: kurdské strany samy vedly pragmatickou diplomacii a uzavíraly vztahy s mocnostmi, jejichž zájmy se navzájem střetávají. KDP budovala ekonomické vztahy s Tureckem, PUK udržovala jiné regionální vazby, íránští Kurdové fungovali v bezpečnostním prostředí ovlivněném Teheránem a syrské SDF byly závislé na americké podpoře při boji proti ISIS.

Nejpřesnější závěr tedy není „velmoci vždy zradí Kurdy“, ale spíše: kurdská hnutí opakovaně vstupovala do asymetrických taktických aliancí, v nichž se jejich dlouhodobé národní cíle nekryly s cíli silnějšího partnera.

15. Proč nevznikl jednotný Kurdistán

Sèvres je proto důležitý symbol, ale není úplným vysvětlením. Ani kdyby poválečná smlouva z roku 1920 vstoupila v platnost přesně podle původního návrhu, nezaručovala automatické sjednocení všech kurdských oblastí. A po více než století se politická a demografická realita regionu změnila natolik, že současný problém nelze řešit prostým návratem k mapě z roku 1920.

16. Co lze čekat dál: otázka institucí více než jedna čára na mapě

Budoucnost kurdské politiky nelze redukovat na otázku „vznikne někdy Kurdistán?“. V Iráku je bezprostředním problémem vztah KRG a Bagdádu, rozpočet, energie, sporná území a stabilita regionálních institucí. V Turecku může mít zásadní význam transformace ozbrojeného konfliktu po procesu odzbrojování PKK a rozsah demokratických a jazykových reforem. V Íránu zůstává klíčový vztah mezi centrální mocí a projekty decentralizace či autonomie. V Sýrii se po rozpuštění SDF v roce 2026 rozhoduje o tom, kolik prvků dřívější samosprávy, kulturních práv a genderových institucí se podaří převést do nového státního rámce.

To vytváří několik možných politických trajektorií bez toho, aby bylo možné jednu označit za „kurdský cíl“: pevnější federalismus v Iráku; širší regionální a kulturní autonomie v jiných státech; decentralizace bez změny mezinárodních hranic; postupná integrace s ústavními garancemi; nebo v některých částech politického spektra pokračující požadavek nezávislosti.

Právě to dělá kurdskou otázku mimořádně vhodnou případovou studií vztahu mezi národem a státem: ukazuje, že společná identita sama o sobě neurčuje institucionální formu a že mezinárodní politika často odměňuje schopnost vytvořit a udržet funkční instituce více než historickou spravedlnost abstraktního nároku.

17. Filmy k tématu

Hrané filmy nejsou historickými prameny. Mohou ale ukázat osobní zkušenost civilistů, uprchlíků a bojovníků, kterou právní dokumenty a politické mapy zachycují jen omezeně.