Národy bez státu: sebeurčení, hranice a geopolitika

1. Národ, lid, stát a občanství nejsou totéž

Ve veřejné debatě se několik odlišných kategorií často slévá do jediné věty: „národ nemá stát“. Jenže národ je především historická a politická komunita, jejíž členové mohou sdílet jazyk, kulturu, historickou paměť nebo představu společného politického osudu. Stát je naproti tomu organizace veřejné moci nad určitým územím a obyvatelstvem. A občanství je právní vztah jednotlivce ke státu. Jeden člověk proto může být kulturně příslušníkem národa, který nemá vlastní stát, a přitom být plnoprávným občanem jiného státu; stejně tak může osoba právně nemít žádnou státní příslušnost, aniž by to automaticky znamenalo existenci národního projektu vlastního státu.

Tato distinkce je klíčová pro srovnávání Kurdů, Palestinců, Rohingů, Tamilů nebo Sámů. Kurdská otázka je primárně otázkou národní identity rozdělené mezi více států a různých projektů autonomie či sebeurčení. Palestina představuje jiný problém: Stát Palestina existuje jako mezinárodně uznávaný státní projekt a v OSN má od roku 2012 status nečlenského pozorovatelského státu, ale praktický výkon suverenity, územní kontrola a konečné politické uspořádání zůstávají nevyřešené. Rohingové jsou zase mimořádně důležitým příkladem právní bezstátnosti, tedy absence občanství.

2. Sebeurčení versus územní celistvost

Charta OSN řadí mezi cíle Organizace spojených národů rozvoj přátelských vztahů založených mimo jiné na zásadě rovných práv a sebeurčení národů. Současně však článek 2 Charty staví mezinárodní řád na svrchované rovnosti států a zakazuje hrozbu silou nebo použití síly proti jejich územní celistvosti či politické nezávislosti. Tyto principy tedy existují vedle sebe.

Deklarace o zásadách přátelských vztahů, rezoluce Valného shromáždění OSN 2625 (1970), výslovně uvádí několik způsobů uskutečnění sebeurčení: vznik svrchovaného nezávislého státu, volné sdružení nebo integraci s nezávislým státem i jiný politický status svobodně zvolený daným lidem. Stejný dokument obsahuje ochrannou klauzuli vůči narušování územní celistvosti či politické jednoty suverénních států, které se řídí zásadou rovných práv a sebeurčení a mají vládu zastupující celé obyvatelstvo bez diskriminace.

Nejsilněji institucionalizovanou podobu sebeurčení představovala dekolonizace. OSN u nesamosprávných území rozlišuje mimo jiné vznik nezávislého státu, volné sdružení nebo integraci. To je důvod, proč je například Západní Sahara právně a historicky jiným typem případu než Katalánsko nebo Kurdové.

3. Co znamená státnost a co znamená uznání

Klasickým referenčním bodem je Montevideo Convention z roku 1933. Její článek 1 uvádí čtyři tradiční znaky státu: stálé obyvatelstvo, vymezené území, vládu a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy. Článek 3 zároveň říká, že politická existence státu je nezávislá na uznání jinými státy. V praxi je však uznání mimořádně důležité: umožňuje plnější diplomatické vztahy, účast v mezinárodních organizacích a přístup k řadě právních a ekonomických mechanismů.

Proto je vhodné oddělovat nejméně čtyři otázky: zda existuje politický národ či lid; zda existuje účinná vláda a kontrola určitého území; zda tento útvar splňuje znaky státnosti; a zda jej ostatní státy uznávají. Tyto otázky mohou mít různé odpovědi.

Dobrou ilustrací je Kosovo. Mezinárodní soudní dvůr v poradním stanovisku z roku 2010 konstatoval, že samotná deklarace nezávislosti z 17. února 2008 neporušila mezinárodní právo. Soud však nevyhlásil obecné právo všech národů či regionů na jednostrannou secesi. Jeho otázka byla užší: zda konkrétní deklarace porušila použitelné mezinárodní právo. Viz ICJ, Advisory Opinion of 22 July 2010.

4. Interaktivní mapa: podobné názvy, rozdílné právní situace

5. Kurdové: velký národ, ale nikoli jeden politický projekt

Kurdové jsou často uváděni jako jeden z největších národů bez vlastního suverénního státu. Odhady se liší; Council on Foreign Relations pracuje přibližně s třiceti miliony Kurdů žijícími především v Turecku, Iráku, Íránu a Sýrii. Stejný zdroj zároveň zdůrazňuje, že Kurdové nejsou politicky monolitní: regionální, stranické, rodové a ideologické zájmy se mohou rozcházet.

Po první světové válce obsahovala Sèvreská smlouva z roku 1920 zvláštní oddíl o Kurdistánu. Nešlo však o okamžité založení státu. Články 62–64 předpokládaly návrh místní autonomie pro vymezené převážně kurdské oblasti a za určitých podmínek otevíraly možnost pozdější nezávislosti. Poválečné uspořádání se změnilo a Lausanne z roku 1923 kurdský stát nevytvořila.

Dnešní kurdská politika zahrnuje několik odlišných modelů. Irácký Kurdistán je ústavně uznaný federální region s vlastními institucemi. Část kurdských hnutí v jiných zemích prosazuje autonomii či federalismus. Öcalanovská tradice spojená s PKK rozvinula koncept demokratického konfederalismu, který nepředpokládá nutně klasický nový národní stát. Vedle toho existují i výraznější nacionalistické a separatistické proudy.

6. Palestina: nejde jednoduše říci „národ bez státu“

Palestinský případ je nutné kategorizovat přesněji. Valné shromáždění OSN v rezoluci 67/19 z 29. listopadu 2012 přiznalo Palestině status nečlenského pozorovatelského státu. Sekretariát OSN od té doby používá označení State of Palestine; současná stránka OSN uvádí Palestinu spolu se Svatým stolcem mezi nečlenskými pozorovatelskými státy. Viz rezoluce 67/19 a UN Non-Member States.

Hlavním problémem proto není prostá „absence státu“, ale omezený a sporný výkon suverenity, okupace území, územní fragmentace, bezpečnostní režimy, status Jeruzaléma, osady, hranice a absence konečného politického uspořádání. Palestina navíc není plným členem OSN. Její případ tak ukazuje rozdíl mezi státností jako právním a diplomatickým statusem a plnou efektivní suverenitou. Historické kořeny, migraci, rok 1948, okupaci a osadnický systém podrobně rozebírá studie Od evropského antijudaismu ke státu Izrael.

7. Sri Lankan Tamils a projekt Tamil Eelam

Také Tamilové ukazují, proč je potřeba mluvit přesně. Tamilské obyvatelstvo není obecně „národem bez státu“ v jednoduchém smyslu: desítky milionů Tamilů žijí v Indii, zejména ve státě Tamilnádu. Samostatný státní projekt Tamil Eelam se týkal především severu a východu Srí Lanky a byl spojen s částí sri-lanské tamilské politiky.

Ozbrojenou podobu separatismu reprezentovali Liberation Tigers of Tamil Eelam (LTTE). Občanská válka skončila v květnu 2009 vojenskou porážkou LTTE. Konec ozbrojeného projektu však neznamenal automatický konec tamilských politických otázek — zejména reprezentace, jazykových a občanských práv, decentralizace, poválečné odpovědnosti a podoby ústavního uspořádání.

Pro srovnání s Kurdy je zvlášť zajímavá role Indie. Indie má obrovskou tamilskou populaci, ale její oficiální politika dlouhodobě podporuje politické řešení v rámci jednotné Srí Lanky, včetně smysluplné devoluce pravomocí a naplnění tamilských aspirací na rovnost, důstojnost a sebeúctu. Viz Ministerstvo zahraničí Indie.

To je obecný geopolitický mechanismus: etnická či kulturní blízkost sousední mocnosti neznamená automaticky podporu změny hranic. Stát může mít vlastní bezpečnostní, ústavní a domácí důvody, proč upřednostní autonomii nebo decentralizaci před secesí.

8. Západní Sahara: nedokončená dekolonizace

Západní Sahara je pro srovnání mimořádně důležitá, protože jde o případ, který OSN stále vede na seznamu nesamosprávných území. Podle stránky OSN o dekolonizaci je na tomto seznamu od roku 1963. Spor zahrnuje Maroko, Frontu Polisario a Sahrawskou arabskou demokratickou republiku i dlouhodobě neuskutečněné konečné řešení statusu.

Právě zde je sebeurčení spojeno přímo s dekolonizačním rámcem OSN. To odlišuje Západní Saharu od regionálních separatistických hnutí uvnitř zavedených demokratických států. Viz United Nations and Decolonization — Western Sahara.

9. Tibet: sporný výklad historie a pevně ustavená současná státní moc

U Tibetu je nevhodné používat jedinou politicky zatíženou formulaci bez vysvětlení sporu. Lidová osvobozenecká armáda vstoupila do východotibetské oblasti v roce 1950 a tibetské síly byly poraženy u Čhamda. V roce 1951 následovala tzv. Sedmnáctibodová dohoda mezi představiteli centrální vlády ČLR a tibetskými zástupci.

Čínská oficiální interpretace tento proces označuje za „mírové osvobození“ a chápe Tibet jako historickou součást Číny. Tibetské exilové instituce a část odborné literatury naopak zdůrazňují vojenský nátlak a zpochybňují dobrovolnost dohody. Odborná studie v The China Quarterly analyzuje vyjednávání po bitvě u Čhamda a práci čínského vedení s přísliby, hrozbami a nátlakem.

Dnes je Tibetská autonomní oblast součástí Čínské lidové republiky. Pro tento článek je podstatné, že historická existence svébytné politické identity sama o sobě neurčuje výsledek státnosti: rozhodující byla také vojenská kontrola, mezinárodní prostředí a dlouhodobé začlenění do mocenského systému ČLR.

10. Ujgurové: identita, autonomie a lidská práva nejsou totéž co jednotný separatistický program

Ujgurové jsou turkické, převážně muslimské obyvatelstvo soustředěné v dnešní Ujgurské autonomní oblasti Xinjiang v ČLR. Některé historické a exilové proudy používaly koncept Východního Turkestánu a část aktivistů požaduje nezávislost, ale nelze z toho vyvozovat, že stejný politický cíl zastává celá ujgurská populace.

Samostatnou otázkou jsou lidská práva. OHCHR v hodnocení z roku 2022 uvedl, že rozsah svévolného a diskriminačního zadržování Ujgurů a dalších převážně muslimských skupin v kontextu širších omezení základních práv může představovat mezinárodní zločiny, zejména zločiny proti lidskosti. Čínská vláda tuto interpretaci odmítá a svou politiku rámuje především jako boj proti terorismu, extremismu a separatismu.

Pro analytické srovnání je důležité oddělit tři věci: existenci národní identity, otázku práv a autonomie a konkrétní podporu separatismu. Jsou propojené, ale nejsou zaměnitelné.

11. Balúčové: národ přes hranice a více typů nacionalismu

Balúčská populace žije především v Pákistánu a Íránu a také v Afghánistánu. Balúčský nacionalismus historicky zahrnoval velmi rozdílné požadavky — od kulturních a ekonomických práv přes politickou autonomii až po separatismus a představu nezávislého Balúčistánu. Přehled vývoje balúčského nacionalismu v Pákistánu a Íránu nabízí například akademická práce SOAS Baloch nationalism: Its origin and development.

Stejně jako u Kurdů zde hranice protínají širší etnolingvistický prostor. Současně ale geografické označení „Balúčistán“ nesmí být zaměňováno s jednotnou politickou vůlí všech Balúčů. Část politiky je autonomistická, část separatistická, část se odehrává uvnitř existujících státních institucí a ozbrojené organizace nepředstavují automaticky celé obyvatelstvo.

12. Rohingové: proč právní bezstátnost potřebuje vlastní kategorii

Rohingové jsou vhodným příkladem toho, proč je pojem „stateless“ zrádný při překladu mezi právem a politologií. UNHCR uvádí, že Rohingové byli v Myanmaru zbaveni občanství a představují největší populaci osob bez státní příslušnosti na světě. V polovině roku 2025 UNHCR evidoval přibližně 1,8 milionu Rohingů jako největší hlášenou stateless populaci.

To je především otázka práva jednotlivce na státní příslušnost, ochranu a občanský status. Lze ji spojovat s etnickou identitou a politickými právy, ale není analyticky totožná s kurdským nebo katalánským sporem o podobu státnosti.

13. Katalánsko, Baskicko a Sámové: ještě jiné typy sebeurčení

Tyto příklady ukazují, že sebeurčení může znamenat mnohem více než změnu mezinárodní hranice: kulturní autonomii, vlastní parlamentní zastoupení, federalismus, jazyková práva, regionální fiskální pravomoci nebo ochranu domorodého způsobu života.

14. Kdy nové státy naopak vznikly

Pochopit neúspěšné či nedokončené projekty je snazší, pokud je srovnáme s případy, kdy nová státnost skutečně vznikla. Bangladesh, Eritrea, Timor-Leste a Jižní Súdán nejsou totožné příběhy. Každý však ukazuje jinou kombinaci rozpadu nebo přeměny předchozího politického rámce, ozbrojeného konfliktu, mezinárodního vyjednávání, referenda, vnější podpory a následného uznání.

Společným prvkem není jediná právní formule, ale změna politické rovnováhy, v níž se nový útvar dokázal institucionálně a diplomaticky prosadit. Někde bylo rozhodující referendum opřené o mírovou dohodu, jinde dekolonizační proces, jinde zhroucení staršího státního uspořádání nebo výsledek války.

15. Srovnávací model: sedm otázek před vznikem státu

16. Závěr: mapa států není mapa národů

Moderní politická mapa světa nevznikla tím, že by každý národ dostal vlastní stát. Je výsledkem rozpadu říší, koloniálních správních hranic, válek, dohod, revolucí, migrací, demografického promísení i strategických kompromisů. Hranice proto jen zřídka přesně kopírují jazykové, etnické nebo historické oblasti.

To neznamená, že sebeurčení je prázdný princip. Znamená to, že sebeurčení a státnost nejsou jedna a tatáž věc. Politická komunita může své sebeurčení hledat prostřednictvím státu, federace, autonomie, decentralizace, sdílených institucí nebo jiných forem. A i když značná část populace podporuje nezávislost, vznik nového státu obvykle závisí také na schopnosti vytvořit instituce, udržet území, zajistit ekonomické vazby, zvládnout menšiny uvnitř nových hranic a získat dostatečnou mezinárodní akceptaci.

Stejně důležité je nepřehánět roli koloniálních „čar na mapě“. Mnohé hranice skutečně vznikaly podle imperiálních a strategických priorit, ne podle přání místního obyvatelstva. Zároveň však byly populace často promíšené natolik, že ani čistě etnografické hranice by nevytvořily státy bez menšin. Každé nové rozdělení proto může řešit jeden problém a vytvořit další.